Náš příběh

Můj syn dostal zhruba před čtyřmi lety několik diagnóz, mimo jiné Aspergerův syndrom, ADHD a poruchu přizpůsobení. Všechna vyšetření trvala skoro tři roky, protože sehnat termín bylo nesmírně těžké, a náš dětský lékař se hodně snažil, abychom dostali termín co nejdřív.

Vlastně jsem už od jeho čtyř let cítila, že je něco jinak. Když jsme třeba chodili na plavání maminek s dětmi, skákal bez jakéhokoli strachu, dokonce i bez rukávků, rovnou do vody. Jízdu na kole jsme se nikdy nenaučili, protože měl problémy s rovnováhou a byl velmi netrpělivý. Proto jsem vždycky musela fungovat jako stroj.

Když jsem dostala průkaz zdravotního postižení s více než 70 procenty, nevěděla jsem, co si mám myslet. Hledala jsem rodičovské skupiny a iniciativy, abych si mohla vyměňovat zkušenosti s jinými rodiči, ale bohužel marně. Syn byl většinou velmi negativní a já potřebovala spoustu energie navíc, abych ho dokázala motivovat. Každý den se totiž stalo něco nepříjemného. Jako by necítil bolest, vůbec neodhadl žádné nebezpečí a každou vteřinu chtěl pozornost. Ano, bylo to strašně vyčerpávající. Ale jsem na sebe hrdá, protože jsem vynaložila obrovské úsilí, abych to nevzdala a byla vždycky při něm.

Přátelé mi radili, abych ho dala do ústavu, a měla tak trochu času pro sebe. Můj mateřský instinkt mi to ale vůbec nedovolil: byla jsem jeho jediná opora a jeho by to psychicky hrozně poznamenalo.

Pracovala jsem na podobných místech, kde se o děti pečuje, a moc dobře jsem věděla, jak se tam s nimi zachází. Celé roky jsem pro sebe i pro syna zkoušela téměř všechny bylinné přípravky z lékárny, ale to, co jsem hledala, jsem nenašla. I to pro mě bylo znamením: musí existovat jiná cesta.

Snažím se to zkrátit, slibuju 😁

Roky hledání

Vyjít ven bylo skoro nemožné, protože syn se cítil v bezpečí jen doma. I když jsem si vyslechla nepříjemné poznámky, nevzdala jsem to: pořád jsem se snažila něco podnikat a jezdit na dovolenou. Samozřejmě to vždycky musel být stejný hotel, aby se cítil bezpečně, a i tak pro nás bylo těžké vůbec vyjít z hotelového pokoje.

Neměla jsem se s kým podělit o své starosti, a tak jsem roky mluvila se zdmi a s Bohem. Pořád jsem se modlila a prosila o nějaké východisko. Od první třídy byli lékaři přesvědčení, že musí bezpodmínečně brát léky, aby se jeho problémy se soustředěním a netrpělivost daly zvládnout. Nedokázala jsem se smířit s myšlenkou, že mám dítěti dávat léky jen proto, aby ve škole fungovalo tak, jak si přejí ostatní. Byl totiž velmi chytrý: i bez učení měl docela dobré známky, škola ho prostě strašně nudila.

Tlak ale nepřestával. Ve školách jsme zažili velmi nepříjemné situace a během prvního stupně jsme museli třikrát měnit školu. Pro synovu psychiku to bylo velmi smutné, ale má opravdu silnou povahu.

Jedna učitelka nás dokonce nahlásila na úřad péče o děti s tím, že je ohroženo blaho dítěte, protože si myslela, že syn žádnou podporu ve škole nepotřebuje a že posudek je chybný.

Vyzkoušela jsem s ním téměř všechny druhy terapií. Takříkajíc nám žádná nesedla, až na jednu výjimku: speciální ergoterapii se zvířaty, na kterou už tři roky rád chodil. Jezdil tam na koni, chodil na lukostřelbu, krmil králíky a mohl s radostí pracovat na tom, co ho zajímalo.

Myslím, že s počtem návštěv u lékařů bychom se klidně mohli dostat do Guinnessovy knihy rekordů. Chodila jsem i k soukromým lékařům, abych slyšela různé názory.

Naposledy, loni o Silvestru, jsem byla v Istanbulu u dvou uznávaných profesorů dětské psychiatrie. I oni tvrdili, že léky bezpodmínečně potřebuje. Řekli mi, že jeho mozek funguje úplně jinak, že by mu léky mohly mnoho věcí usnadnit a že bych měla myslet i na sebe. Dodali, že je to velmi vyčerpávající situace a že rozhodně nevychází z mé výchovy.

Při těch rozhovorech jsem hodně plakala. Vzpomínám si, že jsem řekla, že si přeju jen jeden den, jediný den, kdy si se svým dítětem budu moct naplno užít zábavu.

Víte co? Dnes už pláču jen štěstím, ne proto, že by mě dusily starosti nebo že bych neviděla východisko. Bylo to opravdu velmi vyčerpávající období. Nemohla jsem spát, neměla jsem sílu, ale musela jsem pracovat a neměl mě kdo podpořit.

Pak jsem si zjistila víc o lécích, které profesoři doporučovali v Turecku, a zjistila jsem, že tady v Německu se používají ty samé. Protože jsem už nevěděla, co je správné a co ne, rozhodla jsem se to zkusit. Na doporučení našeho dětského a dorostového psychiatra jsme začali s prvním lékem v nejnižší dávce. Po týdnu jsem ho vysadila. Syn měl už roky problémy se spánkem: abych mu pomohla zavřít oči, musela jsem ho vždycky držet a objímat. Odpoledne se v něm hromadila nepopsatelná energie a nebylo mi dobře z toho, že celý den vypadal jako utlumený.

Potom jsme zkusili jiný lék. V noci se neklidně budil, najednou vstával a chtěl někam jít. Znovu jsem toho nechala: cítila jsem, že to pro nás není ta správná cesta. Mateřský instinkt mi pořád říkal, že musí existovat jiná cesta; ta myšlenka mi doslova zvonila v hlavě.

Mohla bych vyprávět ještě spoustu věcí, ale dá-li Bůh, napíšu je do své knihy, protože jsem se rozhodla shrnout svůj život do knihy.

Večer, kdy se všechno změnilo

Jednou večer mi dobrá kamarádka poslala tři profily na Instagramu a poprosila mě, ať se na ně podívám. Zrovna jsem se chystala nechat synovi na radu jednoho známého lékaře udělat test mikrobiomu, abychom zjistili, v jakém stavu má střeva. Pojišťovna ho nehradila, takže jsme ho měli platit sami; vzorek jsem chtěla ráno odeslat.

Ten večer jsem sledovala příspěvky jedné mámy o autismu. Pak jsem mluvila s maminkou dvou dětí s autismem a zeptala se jednoho lékaře, jestli je ten test opravdu nutný. Řekl mi, že ty peníze můžu nejdřív použít na to, abychom vyzkoušeli tyto produkty.

Hned jsem objednala, aniž bych pořádně věděla, o jaké produkty jde. Věděla jsem jen, že jsou na rostlinné bázi, a to mi dodávalo jistotu.

Naše objednávka dorazila o tři dny později, 18. března 2022. Od toho večera začala u nás doma nová kapitola.

Na ten večer nikdy nezapomenu. Syn zavolal ze svého pokoje: „Mami, můžu tě obejmout?“ Musíte vědět, že to dřív nešlo: nemohla jsem ho ani polechtat, ani obejmout.

Odpočívala jsem chvilku na gauči, protože jsem ještě musela pokračovat ve svých překladech. Přišel ke mně, lehl si mi na hruď, objal mě, dal mi pusu na tvář a řekl: „Mami, mám tě moc rád.“ Odpověděla jsem: „Já tebe taky, zlatíčko,“ ale nevěděla jsem, jak si to, co prožívám, vysvětlit. Pak šel spát. Díky pomůcce na spaní, kterou nám doporučil náš lékař, už dokázal usnout, a to pro nás byla obrovská úleva: když jsem si k němu lehla, abych ho uspala, usnula jsem dřív než on a nestihla dodělat svou práci.

Ráno vstal, šel na záchod a zavolal na mě: „Mami, pojďme dneska na procházku, ale bez auta, jen pěšky.“ Šla jsem za ním a zasmála se: „Zlatíčko, děláš si ze mě legraci?“ „Ne,“ řekl, „fakt chci běhat.“

Myslela jsem, že se mi to zdá. Roky jsme nemohli používat ani náš krásný balkon a vyjít ven bez problémů bylo nemožné.

Řekla jsem mu, že můžeme jít zítra, že mám doma ještě nějakou práci a že jsem trochu unavená. Nabídl mi pomoc a s tancem sám uklidil celou koupelnu. Bylo to tak neuvěřitelné, že jsem si to dokonce natočila na video.

Druhý den jsem i já začala používat produkty ROOT. Pro mě je skutečným zázrakem to, že nás všechny stvořil náš Stvořitel a že každý z nás je jedinečný.

První slzy radosti na břehu Rýna

Po snídani jsme vyrazili ven a šli k řece. Dřív jsem musela syna každou vteřinu hlídat, aby se nestalo nic zlého. Rozbíhal se proti lidem, v davu neovládal své emoce a nedokázal předvídat nebezpečí. Ten den můj syn, který nikdy nerad chodil pěšky, skoro běžel přede mnou. Měl na sobě sluneční brýle a zavolal na mě: „Mami, sundám si brýle, všechno vypadá do červena a nevidím tu krásnou přírodu.“ ❤

Poprvé jsme se procházeli podél Rýna v takové pohodě, hráli si s kamínky, hodně se smáli a užívali si to. Tam jsem poprvé plakala radostí.

Všimla jsem si změny i na sobě: měla jsem víc energie, cítila jsem se dobře a moje myšlenky se už neustále netočily kolem stejných starostí.

To, že se nám za tak krátkou dobu změnilo tolik věcí, mi znovu připadalo jako zázrak. Každý den jsme zažívali něco nového a dlouho jsem o tom nedokázala mluvit: nejdřív jsem se musela z toho úžasu vzpamatovat.

Nová kapitola

O velikonočních prázdninách jsme letěli na dovolenou a byla to první dovolená, kterou jsme si opravdu krásně užili. Tentokrát jsme dokonce mohli jet do nového hotelu! Ani v hotelu, ani při aktivitách jsme neměli žádné problémy, bylo to neuvěřitelně krásné. Mohli jsme spolu trávit čas s radostí, přesně jak jsem o tom vždycky snila.

Konečně jsme si začali užívat život jako nikdy předtím.

V posledních dnech jsem pracovala mimo domov a syn dokázal bez problémů zůstat doma sám čtyři hodiny. Když si uvědomíte, že jsem dřív nemohla ani vynést odpadky nebo se v klidu osprchovat, pochopíte, že to pro mě bylo něco mimořádného.

Dnes si každou chvíli užíváme vztah plný souladu, respektu a lásky.

Každému z vás z celého srdce přeju totéž a ještě víc.

Když dokážu udělat šťastnými víc lidí, budu ještě šťastnější, protože naše víra nás učí dělit se o všechno, co máme.

S láskou
Ezra